top of page
Vyhledat

Jak jsem potkala dva anděly. Svět nám ukazuje pravdu.

Aktualizováno: 22. 12. 2022

Podporující pole vědomí

Je právě 5.12. a já sedím u oběda v jedné vegetariánské restauraci v centru Plzně. Mají výborný falafel a k němu okurkový salát s jogurtem. Po chvíli k mému stolu přistoupil muž, ve věku něco přes 60 let, pěkně oblečený, upravený a se širokým úsměvem mi povídá.


Mohu si k Vám přisednout?“ A já na to „Jistě, jen pojďte!“. Muž se nahnul a chtěl se posadit do čela stolu, pak zaváhal a říká: „Mohu se posadit přímo vedle Vás? Nejdřív mě to trochu překvapí a říkám. „Ano.“ A tak jsme seděli u dobrého jídla a povídali si nezávazně o tom, jak rádi do této restaurace chodíme a co máme rádi k obědu. Pán si celou dobu na jídle moc pochutnával a chválil ho a já taky. Asi když jsme byli v polovině jídla, přišel další muž. Velmi přátelsky a vřele se pozdravili, a druhý muž si přisedl k našemu stolu. Popřáli jsme si vzájemně dobrou chuť a jedli dál. Muži si mezi sebou povídali a já seděla vedle nich a čekala jsme, co mi tímto setkáním život ukáže. „Půjdeš dnes za Mikuláše?“ „Dnes je Mikuláše?“ „No jo!“ „Já ne a ty? Půjdeš dnes slavit s vnoučaty?“ „Ne ne, ta marodí, takže budu dnes doma.“ „K nám dnes asi přijdou, vnoučata a nejspíš i Mikuláš.“ „Tak doufám příteli, že jsi byl na tvá vnoučata celý rok hodný a dostaneš večer něco pěkného od anděla!“ „Ano, byl jsem hodný děda.“ Všichni jsme se začali smát. V tu chvíli jsme si vzpomněla na video z nedávného povídání Duše K a říkám: „To je výborný nápad! Možná by měl skutečně chodit čert, anděl a Mikuláš za dospělými a ne za dětmi. Zrovna včera jsem viděla rozhovor, kde se muž svěřoval, že když byl malý, jeho vlastní otec chodil za čerta a on sám, i když věděl, že je to jeho otcem, se ho velmi bál a schovával se u topení. Děti z toho mívají často traumata, možná by to stálo za to, fakt ty role otočit.“ Na to veselý muž povídá. „To v jednom 5 hvězdičkovém hotelu v Anglii mají takovou báječnou tradici. Každý rok na silvestra, pořádají večírek a všechen personál, co se celý rok stará o hosty hotelu – kuchaři, recepční, pokojské, portýři, údržbáři, opraváři, servírky a číšníci se posadí za slavnostní stoly a všichni manažeři, ředitelé, vedení hotelu, a dokonce i sami majitelé je celý večer obsluhují a plní jim všechna jejich přání. Rozzáří se mi oči: „No to je skvělý nápad! Tím, ctí rovnost mezi lidmi.“ Muž se usměje a potvrdí. „Přesně tak!“ „No, pěkné to je, ale u nás si to vůbec nedovedu představit. U nás by s tím měli někteří velký problém.“ Dodá muž, který přišel jako druhý. „To záleží na tom, jak je nastavena kultura firmy. A to i v ostatních dnech v roce, nejen při oslavách.“ Všichni jsme se na chvilku odmlčeli a pak se na téma stočilo opět k našemu výbornému jídlu. „Koukám, že ty sis koupil ještě dezert.“ „No ano, to mám na později, já totiž miluju mák a ten makovec co tu dělají je vynikající.“ Odpovídá muž, který si celý oběd udržuje svůj klidný úsměv. Jíme tedy dál a z ničeho nic podívá ten mrzutější: „Já neznám nikoho, kdo by chodil do práce rád! Všichni tak nějak nadávají.“ „To já jsem chodil celých 31 let do práce moc rád.“ „Vážně?“ Muž se na něj podezíravě podíval. „Ano, protože já to bral ne jako práci, ale jako své poslání. A když jsem měl dovolenou, tak jsem se vždy na jejím konci, těšil zpět do práce?“ Vyvalím oči: „Opravdu? To je překrásné.“ „To je skvělý, že si to tak měl. To je dar, ale ne, každý to tak má. U nás, to jsou furt nějaké termíny a ten tlak je hrozný.“ Tiše vše pozoruji, protože cítím, že teď se dostáváme k jádru našeho náhodného setkání. Stejně tak, i muž se vřelým úsměvem. Ten to totiž nevydřel a začal si pochutnávat na svém koláči. Oba mlčky čekáme, co bude dál. Druhý muž se na nepatrnou chvilku zamyslí a pak povídá. „Já bych tu svou práci měl rád, jen kdyby tam nebylo tolik stresu.“ Řekne, svěsí ramena a zahledí se mlčky do svého talíře. Pak vzhlédne a pokračuje: „Navrhneš něco pěkného, jsi z toho nadšený a pak přijde další fáze, musíš jednat se stavaři a investory. To je hrozný, ti totiž tlačí na cenu a chtějí dělat nekvalitní věci.“ „A vy jste architekt?“ Vložím se do hovoru. „Ano.“ Podívám se na muže a povídá: „Rozumím Vám, tam kreativita končí, že?“ „Jo, chtějí stavět levné a nekvalitní věci a nejhorší je, když děláš práci jen pro peníze! To já jim už rovnou řeknu, že to je mimo mé přesvědčení a dělat to nebudu. Jsou určité zásady, přes které já nejdu.“ Muž, který dojedl makovec se podívá na svého přítele a řekne. „To je skvělý říct, že je taková zakázka mimo tvé přesvědčení a dělat ji nebudeš! To taky každý neumí.“ Téma opouštíme. Každý dojíme svůj oběd, odneseme nádobí a s úsměvem na tváři se srdečně rozloučíme. První muž vesele odchází a je spokojen, jak si pochutnal a popovídal s přítelem. Druhý muž se zamyšlený vrací zpět ke své práci.

A já? Já odcházím a zaplavuje mě pocit vděčnosti. Vděčnosti za to, čeho jsem byla právě svědkem.

Myslím, že tento oběd byl jedním z nejkrásnějších, jaký jsme kdy zažila, jen mě utvrdil v tom, jak snadno je v životě možné měnit realitu jen tím, že změníte postoj. Jak snadno a velmi rychle jsme se od výchovy strachem, které především svátek Mikuláše představuje. Tedy tím, že když nebude hodná holčička, hodný chlapeček, tak tě odnese čert, budeš potrestán/a, tedy musím vždy plnit to co po tobě někdo druhý chce a vyžaduje, jinak tě nebudou mít rádi. Došli přes otočení rolí, tedy vnímání toho, co je možné udělat jinak, až k podpoře toho, co už je a již funguje. Nebyla zde podporována negace a utrpení. Jen jeden člověk vyzdvihl silné stránky svého přítele. A vtom je ta síla, síla která dokáže měnit svět a činit zázraky!

Došla jsem tedy k uvědomění, že strach nám brání v rozvoji. A nyní je třeba posilovat a podporovat pole vědomí a síly v druhých lidech tím, že posvítíme na jejich silné stránky a oni se tím mohou dále posouvat a rozvíjet sami, pakliže budou chtít. A už je jedno zda jde o malé dítě, nebo zralého muže architekta.

Nikdo nebyl strašen, nikdo nebyl souzen, odmítán ani hodnocen. Jen jsme se od strachu, přes rovnost dostali až posílení a podpoře.

Děkuji Bohu i oběma pánům za toto setkání. Teď snad jen dodám, že život k nám promlouvá mnoha různými způsoby, stačí se jen otevřít, trochu zpomalit a zaposlouchat se do „šepotu“ kolem nás.

S láskou Vaše Manifestorka Denisa Hořejší

15 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše
bottom of page